Jedním z nejzajímavějších exponátů policejního muzea je bezesporu stará popelka, kterou "udělal" na začátku války jeden z nejznámějších kasařů. Pro jeho urputnost s níž vykonával své povolání přezdívaný NEZMAR. Byl považován za nebezpečného jednak majetku, který mu ani ve snu neříkal pane a také svou zálibou ve střelných zbraních, které proti všem kasařským zvyklostem nosil u sebe. Pro kriminálku byl tvrdým oříškem. Přesto mu na paty šlapala tak důkladně, že se ze svobody těšil spíš jen dočasně. Jakmile byl propuštěn, rozlouskl hned další kasu a pak znovu šup za mříže.
Už v šestnácti a osmnácti letech ho policie zatkla pro drobné krádeže. První tvrdý trest přišel v roce 1915, kdy dostal za vloupání svoje první dva roky za mřížemi. Ani pobyt v těžkém žaláři ale neměl devatenáctiletého mladíka odradit od jeho právě probuzené celoživotní vášně pro cizí sejfy.
Urputný kasař nazývaný Nezmar
V roce 1940 byl po sedmi letech těžkého žaláře propuštěn na svobodu a tehdy dal své rodině slib, že ho noc venku již neudiví. Sliby se musí dodržet a tak náš Nezmar, když už nesměl v noci ven, vyrazil jednoho adventního nedělního odpoledne s dobře nabroušeným nářadím zkontrolovat na Staré Město nedobytnou pokladnu. Kasa podlehla, přilepšení na vánoční dárky bylo nabíledni, avšak zpáteční cesta už nebyla tak jednoduchá. Vyrušený Nezmar prchal po staroměstských střechách za asistence předvánočně naladěného celého regimentu kriminální a uniformované policie. A snad i proto, že střechy byly zasněžené a hodně to klouzalo, byla jejich snaha korunována úspěchem a jinak velice šikovný a zručný Nezmar tehdy vyfasoval 18 měsíců těžkého žaláře. Moc naděje na návrat neměl, protože německé justiční orgány chystaly tzv. preventivní vazbu do níž měli být takoví výtečníci, jako náš kasař, vzati po odpykání trestu. Tuhle nemilou zprávu si Nezmar přečetl při úklidu kanceláře soudu a výsledkem byl dobrodružný útěk po probourání stěny cely. Pro kriminálku zůstával nepřítelem číslo jedna, ale nikde po něm bylo ani stopy. Značně však začal stoupat počet vloupání do konzumů a vůbec potravinářských obchodů. Přesto, že na místě činu nebyly nikdy upotřebitelné stopy, způsob provedení ukazoval na Nezmara i když jej dlouho nikdo nespatřil.
Pátralo se dál a po dlouhém úsilí zjistil vyšetřující úředník, že Nezmar postoupil plastickou operaci obličeje. Tím se i jeho fotografie v evidenci stala nepotřebnou. Třetího dne jeden z detektivů poznal Nezmara na křižovatce trati elektrických drah kde, podle dřívějších zjištění, někdy přestupoval na cestách mezi svými skrýšemi. Několik dní trvalo další sledování vychytralého zločince, který netušil, že je mu tentokrát nebezpečí tak blízko. Když vycházel z bytu jedné ze svých milých byl tak překvapen, když se díval do hlavně osmi služebních pistolí, že se ani nepokusil o útěk, ačkoliv měl s sebou celý zbrojní arsenál. Porušil mnoho svých předsevzetí a navíc i to, že nikdy nebude mluvit. Později však přiznal na 100 vloupání i když jich hlášeno bylo jen 80. Jistota našeho kasaře o vlastní nepolapitelnosti, vyplývala z uspokojení nad podařenou plastickou operací, protože jej skutečně nikdo, vč. manželky na první pohled nepoznával. Prozradil ho však jeho kasařský rukopis, jeho zvyky, chování a jednání.
Osmnáctého dubna 1945, pouhé tři týdny před německou kapitulací, je Josef Koudela na základě říšského trestního zákoníku jako nenapravitelný recidivista odsouzen k smrti. O pět dní později je jeho žádost o milost: "Slibuji, že po odpykání trestu povedu řádný život a nedopustím se žádného trestného činu," definitivně zamítnuta. V pankrácké sekyrárně se stíná v úterý a ve čtvrtek, nejbližší termín tedy připadá na 24. nebo 26. dubna. V tu chvíli zasahují Nezmarovi strážní andělé. Do 26. dubna, kdy se gilotina navždy zastaví, se na řadu nedostane. Pátého května německá posádka narychlo opouští vězení na Pankráci. Zbylých 55 Čechů z cel smrti je na svobodě. Mezi nimi je podle zjištění reportéra Stanislava Motla i Josef Koudela. Od té chvíle o Nezmarovi už nikdy nikdo neslyšel.