Kasař Lecián Martin

Narozen 31.října 1900 jako sedmé dítě Antonína dělníka v cukrovaru a Viktorie v Předměstí u Uherského Ostrohu v domě číslo 87. Popraven 6. října 1927 v Olomouci za 69 loupeží, 3 vraždy a 7 pokusů o vraždu.

Martin Lecián - kasař, vojenský zběh a vrah

Nebezpečný vojenský zběh, zloděj, kasař a vrah se stal ve své době legendou českého zločinu, přezdívaný "Postrach Moravy".. Ještě za jeho života harmonikáři, houslisté a flašinetáři obcházeli dvory pavlačových domů a na známé melodie zpívali "dojemné písničky o Leciánovi, doprovázené příslušnými obrázky". Lecián legendě uvěřil a sám se nakonec stal i její obětí. Rozsudek trestu smrti byl vykonán na dvoře olomouckého divizního soudu katem Leopoldem Wohlschlagerem v ranních hodinách dne 6. října 1927.

...kasaři, jak nás případy o tom poučují, podnikají daleké loupežné výpravy na vylupování pokladen, jezdí v autech, jak tomu bylo ve Velké Bytči, anebo tříčlenná společnost kasařů ve filiálce Moravské banky v Luhačovicích, vloupání na př. Leciána, který přijel autem do Opavy a vyloupil pokladny, odjel autem do Krnova a vyloupil pokladnu v obchodě Baťově...

Po stopách lupičů pokladen

Legenda nebo sprostý vrah?

Lidová legenda ho líčila jako "krásného, štíhlého, elegantního a dětsky mile se smějícího lupiče - kavalíra, který odvážně vylupoval trezory bohatých a mistrně se vyhýbal tvrdému úderu ruky spravedlnosti"... Skutečnost však byla zcela jiná. Jeho otec Antonín byl pověstný karbaník, opilec a rváč. O svých deset dětí se nestaral. Matka Viktorie zemřela 1905 v ústavu pro choromyslné. Už s jeho výchovou byly značné problémy. Ve škole (1907 - 1914) okrádal spolužáky i učitele a tak se brzy dostal do polepšovny (Výchovného ústavu pro mravně ohroženou a zanedbanou mládež) v Novém Jičíně. Tam byl až do svých osmnácti let. Téměř okamžitě po propuštění z polepšovny začal krást a byl tehdejším krajským soudem v Uherském Hradišti dvakrát trestán. Určitou dobu loupil se svou milenkou Marií Křenovskou. Za den dokázat vyloupit dva trezory na místech desítky kilometrů od sebe vzdálených, a ještě večer si užíval v pražských podnicích. Na dopadení zločince proto byla vypsána i odměna - deset tisíc korun (Na podobného zločince a kasaře Ladislava Kašpaříka vypsala ve stejné době odměnu obuvnická dynastie Baťa odměnu 80.000 korun).

Matka umřela v ústavu pro choromyslné. Otec byl opilec a karbaník, o rodinu se nestaral. Děti bil a týral hlady. Martina v deseti letech prohrál v kartách a ten musel několik měsíců jezdit cirkusem. Jeho dcery se živily prostitucí.

nastínil poměry v rodině historik Pavel Urbášek.

V roce 1922 byl odveden bez ohledu na nedostatečný vzrůst (163 cm) a nastoupil službu u hraničářského praporu č. 31 „Arco“ ve Fryštátě. Během své krátké vojenské služby byl pětkrát trestán a zběhl celkem 4krát. Poprvé dezertoval hned v lednu 1923. a hned potom 2. března 1924. Po čtvrtém útěku byl zadržen v září roku 1926 v Přerově. Skončil v nemocnici s otevřenou tuberkulózou hrtanu. S vážnou nemocí ležel ve vězeňském oddělení vojenské nemocnice na olomouckém Hradisku.

Z nemocnice zmizel 10. prosince 1926 společně se dvěma spoluvězni, Janem Deutschem a Janem Szekelym. Dvojice Lecián a Szekely poté vykradla obchod se zbraněmi v Hranicích a náležitě ozbrojena uskutečnila řadu loupeží na Moravě. Lecián neváhal vraždit hlídače vykrádaných objektů a střílet po četnících, přičemž dva z nich zastřelil. V noci 22. dubna 1927 vykradl společně s Emanuelem Dedkem (bývalým spoluchovancem z polepšovny), v Novém Jičíně trezor v obchodě s kůžemi J. & S. Grün. Hotovost činila 18.438,- Kč. Lecián byl po 134 dnech svého útěku 24. dubna 1927 za dramatických okolností zadržen. \r\nSpolečně s jeho komplicem Emanuelem Dedkem v Novém Bohumíně. Zatkli je policejní agenti Petr Halíř a Alois Kaluža. Po půlročním vyšetřování zamířil na konci srpna k tehdejšímu vojenskému diviznímu soudu v Olomouci (Protože ještě nesplnil povinost vojenské prezenční služby). Soud trval šest dní. Kladlo se mu za vinu, že spáchal celkem 104 trestných činů, včetně 69 loupeží s celkovou škodou 351.775,- Kč, 10 vražd "z části dokonaných a z části ve fázi nedokonaných". Mezi jeho oběti patřil například četnický strážmistr Antonín Stuchlý, kterého zastřelil při náhodné kontrole dokladů v březnu 1927 v Uherském Ostrohu.

Rozsudek o trestu smrti byl vynesen 3. září 1927. V jeho odůvodnění bylo uvedeno, že Lecián střílel a vraždil jen proto, aby nebyl dopaden. Ze zatčení měl nesmírný strach. Nikdo se k němu nemohl přiblížit bez hesla: "Jedna červená růže", jinak okamžitě sahal po zbrani. Trest smrti Martin Lecián - ke zděšení svého bezmocného obhájce, se kterým odmítl od začátku procesu komunikovat - přijal a ještě v soudní síni požádal prezidenta republiky o milost. Proti zvyklostem se proti rozsudku totiž neodvolal...

Mýtus a legenda o "nepolapitelném loupežníkovi" se výslechem svědků, znalců i samotným chováním a výpověďmi Leciána začala rozplývat. Na dotazy soudu odpovídal zmateně, případně nesrozumitelně odpověděl: "Nemohu si vzpomenout". Veřejnost se na proces těšila a Lecián ji zklamal. Byl zklamán i samotný Lecián. Nikdo mu netleskal, nikdo ho neobdivoval. Jeden z novinářů si ve svém článku posteskl: "Nelze uvěřit, že Lecián zdaleka nevypadá tak, jak to svými skutky dokazoval"...

Vyšetřováním vyšlo najevo, že nebyl kasařem, před kterým by "žádná pokladna neodolala", jak to o sobě hrdě tvrdil. Napadal pouze trezory zastaralé konstrukce, vyrobené v druhé polovině XIX. století. Při překonávání těchto typů trezorů měl Lecián značné dýchací potíže. Trpěl totiž tuberkulózou a popel, který byl vsypáván mezi stěny trezoru ho neustále dráždil ke kašli. Proto si ústa omotával mokrým šátkem, který byl vždy nalezen vedle neodborně "rozpárané" kasy...

Když jsem já šel takhle zrána, potkal jsem vám Leciána. řekl jsem mu: Dobytku!, on vytáhl bambitku, postřelil mne do prdele, ležel jsem vám tři neděle, než jsem se vám vzpamatoval, už zdáli upaloval. Bohumil Hrabal - Taneční hodiny pro starší a pokročilé

V noci z 25. na 26 září se však stalo něco neuvěřitelného. Leciánovi se přes veškerá bezpečnostní opatření podařilo z cely uprchnout společně s dalším vězněm, Ladislavem Kašpaříkem. Zmocnil se pušky strážného Jana Tomice, kterou smrtelně zranil 20letého strážce vojenského vězení Ferencze Kisse. Na chodbě věznice se pak rozpoutala přestřelka, při níž bylo vystřeleno přes 100 ran. Teprve po zjištění, že z budovy není možné uniknout se Lecián vzdal.

V olomoucké věznici pak coby nekorunovaný „král lupičů“, jak o něm psaly noviny, poznal mnohonásobného vraha Leciána, odsouzeného k trestu smrti rovazem. Lecián seděl v sousední cele a Kašpařík se s ním domlouval jen motáky, anebo vzkazy, posílanými v cigaretě. Nakonec se jim společnou silou podařilo za slib vysokého výkupného podplatit jednoho ze dvou strážných. Ve smluvenou dobu jim voják otevřel celu a Kašpařík s Leciánem ho okamžitě svázali, aby – jak bylo domluveno – vypadl z okruhu podezřelých. Zbývalo zlikvidovat ještě druhého strážného, který stál na konci chodby, která tvořila písmeno „T“ a který neměl o incidentu, odehrávajícím se za rohem, ani potuchy. Čekali hezky dlouho než se objevil… Lecián na něj mlčky napřáhl pušku v domnění, že strážný bez hlesu odloží zbraň a že oba uprchlíci sehrají totéž představenií ještě jednou na hlavní strážnici. Jenže voják zařval. Lecián vystřelil a zezdola vybíhala do patra celá stráž s odjištěnýma puškama. Kašpařík s Leciánem, každý za jiným rohem, vedli bezhlavou palbu tak dlouho, až jim došly náboje. Pak se zdviženýma rukama prošli chodbou vstříc ozbrojeným strážným.

         autor PhDr. Slavomír Ravik

Bez ohledu na zjištěná fakta se v tisku opět objevily články, které postavu zločince a zabijáka glorifikovaly, poukazovaly na jeho "odvahu" a dávaly prostor pro další mýty. Tyto skutečnosti nakonec vedly k tomu, že události dostaly rychlý spád. Za 7 dnů po krvavé události - 3. října 1927 podepsal prezident republiky T.G. Masaryk rozhodnutí, jímž zamítl jeho žádost o milost. O tři dny později byl Martin Lecián v Olomouci popraven. Byla to jediná poprava za meziválečné Československé republiky. Poslední poprava legendárního kata Leopolda Wohlschlagera (c. k. rakousko-uherský a po roce 1918 československý státní popravčí). Je pohřben na neoznačeném místě vojenského hřbitova v Olomouci-Černovíře.

Literatura

• URBÁŠEK, P.: Martin Lecián – postrach Moravy. Pravda o jedné loupežnické legendě (1.–4. část). VVM 48, 1996, č. 1, 2, 3, 4, s. 27–35; s. 128–135; s. 274–282; s. 382–393.

• RAVIK, S.: Král lupičů Ladislav Kašpařík. Zapomenuté osudy BURYOVÁ, B.: Kriminalita na území Moravské Ostravy v období první republiky. Bakalářská diplomová práce. FF MU Brno, 2012 Nový Jičín
•  Galerie osobností, Martin Lecián ¨ https://galerieosobnosti.muzeumnj.cz/martin-lecian