Dnes je moderní éra hesel, softwaru pro rozpoznávání obličeje a automatického zabezpečení. Jak si ale lidé udrželi své cennosti v minulosti? Předchůdce moderního trezoru určitě vypadal a fungoval zcela odlišně. Zabezpečení cenností začínalo prostě ukrytím. Nejznámějším příkladem jsou piráti z mnoha televizních filmů. Také vikingové své poklady zakopávali. Zabezpečení potom začínalo truhlou vydlabanou ve dřevě. Později se truhly okovaly železem. Může se to zdát primitivní, ale na svou dobu vždy šlo o nejmodernější techniku. Starožitné trezory dnes patří mezi nejsložitější, nejbezpečnější a fascinující objekty, jaké kdy byly vytvořeny. Moderní trezory se vyrábějí hromadně, rychle a ztratili exkluzivitu. Jejich předchůdci zdobené starožitné truhly, pokladny a historické trezory jsou jedinečné hádanky, které obsahují příslib skrytých pokladů.
Uchování svých cenností v bezpečí provází lidstvo již od pradávna. Faraonové, šlechtici ve středověké Evropě, obchodníci, panovníci i piráti, skladovali své cennosti v truhlách z tvrdého dřeva. Často krásně zdobené truhlice. Přes dřevěné truhly přešli k okovaným truhlám. Zpočátku byly vyrobeny ze dřeva se železnými panty, zámky a kovovými páskami. Později truhly celé z kovu. Ještě později trezory víceplášťové chránily lépe proti zloději, ale hlavně proti požáru. Pozn. obrázek z knihy Locks and Keys Throughout the Ages.
Truhla jako multifunkční trezor
Truhlu lze definovat jako první známý typ nábytku. Její historie je obzvláště zajímavá, protože představuje vývoj života a socioekonomický stav obyvatel. Tento základní kus nábytku vděčí za svou popularitu své hodnotě jako multifunkčního objektu. Důležitá ale primitivní funkce truhly je snadná přeprava a ochrana majetku. Používá se již ve velmi starodávných mezopotamských a egyptských civilizacích.
Trezor faraona Tutanchamona
Ve starověkém Egyptě v době Tutanchamona (vládl 1333-1323 př. n.l.) se používaly propracované systémy padacích dveří a uzamykatelných skříněk v chrámech a pyramidách. První trezor byl používán už ve třináctém století před naším letopočtem. Byl nalezen v hrobce faraona Tutanchamona. Trezor nebo spíše truhlice byla dřevěná se zamykacím systémem. Pomalování truhel bylo pestré, hýřilo pronikavými barvami. Na konkrétní truhle na obrázku je Tutanchámon v podobě sfingy jak zašlapává své nepřítele.
...vstupní dveře byly často obarvené tak, aby imitovaly cizí a vzácná dřeva. Měly buď jeden, nebo dva panty, vyrobené z jednoho kusu kovu a byly uvnitř upevněny čepy nebo šrouby. Některé z těchto čepů se nalezly při vykopávkách v Thebách. V mnoha starověkých egyptských dveřích byl připevněn dřevěný zámek v místech kde se potkávaly dvě prohnuté vzpěry dveří.
Sir. J. Gardner Wilkinson - Manners and Customs of the Ancient Egyptians
Posuvný zámek nebo také balanový má princip jako zámky co se používají do dnešních dnů - cylindrické vložky. Řečeno s nadsázkou, ale systém je odpovídající. Zámek má pohyblivé kolíky, piny které zapadají do děr v trezorovém zámku. Klíč je musí srovnat do správné pozice. Tato dřevěná čepová stavítka s klíči se používaly ve starověkém Egyptě, a proto se jim často říká egyptské zámky. Ve skutečnosti však existuje mnoho důkazů o tom, že Egypťané převzali tento typ zámku od dřívějších kultur v Mezopotámii. Dosáhli opravdu pozoruhodných pokroků v době před třemi tisíci lety. První zámek na tomto principu je doložen z paláce Kamak 2000 let př.n.l. Také v paláci Khorsabad (na území dnešního Iráku). Sloužil k zabezpečení brány do paláce Sargona II., který vládl mezi lety 722 - 705 př.n.l. Kuriózní je, že se starověké zámky stále používají na území Egypta, Turecka, Indie a Zanzibaru. Doložené jsou nálezy v Norsku, Japonsku a Faerských ostrovech.
Řecký posuvný zámek
Zámky se nazývají starořecké nebo spartánské a mohly být považovány za řecký vynález. Tento typ zámku se používal již v 9. století před naším letopočtem. Dekorace na starodávných vázách ukazují použití tohoto typu zámků v Řecku až do 5. století našeho letopočtu. Zámek přišel do Řecka z jedné z kultur na Blízkém východě někdy v raném řeckém středověku. Všechny části egyptských a řeckých zámků dveří byly vyrobeny z tvrdého dřeva. Byly umístěny na vnitřní straně zdi nebo dveří. Malou dírou ve dveřích se prostrčil klíč. Vyráběli se rozmanité tvary a délky. Klíčem se odsunul kus dřeva, který blokoval. Při zamykání se stejný kus dřeva posunul zpět například kusem kůže, provázkem. Posuvné zámky jsou popsány v Homerově eposu Odyssea:
Vstupní dveře "janua" do řeckých domů byly prvně zajištěny dlouhým dřevem (někdy železem) na obou stranách procházejícím do stěny. Zajištovalo se menšími šrouby, západkami, zámky a klíči. Pro otevírání dveří z venkovní strany se používají kožené řemínky vložené skrz díru a pomocí smyčky, kroužku nebo háku je možné posunout západkou.Homerova odysea
Keltové používali posuvné dřevěné zámky, které byly menšími kopiemi spartánského typu.
Dveře se ve starověku otáčely na velkých čepech uprostřed, zasunutých do otvorů v nadpraží a prahu, tak že se jeden konec otevíral dovnitř a jeden ven. Plutarcha dává následující podivující důvod toho proč osoby klepáním upozorňovali na svůj příchod. Neohlášený návštěvník by mohl paní domu nebo dceru přistihnout pracující, neoblečenou nebo trestající služebné. Takže host měl tu moc vstoupit venkovními dveřmi. Zdálo by se, že za běžných okolností bylo použito jen velmi málo zámků, i když by se jednalo o pouhou západku.
Lardner´s Cyclopedia, 1858
Bájná Trója
Místo bylo osídleno v průběhu několika tisíciletí. Nejstarší nálezy jsou z doby 4. tisíciletí př.n.l. Nejmladší do doby římského císařství. Město má několik vrstev. Na té nejmladší stavěli Římané za vlády Augusta. Jejich město představovalo důležité centrum obchodu až do založení Konstantinopole (původně Byzantion). V byzantské době město upadalo, až nakonec úplně vymizelo.
Biblická zmínka o zámcích
Zámky a klíče jsou známé dlouho před narozením Krista. Často jsou zmiňovány ve Starém zákonu a v mytologii. V této době byly zámky ze dřeva. Velké a hrubě otesané. V knize soudců kapitola 3, která se datuje na rok 1170 př.n.l. se vypráví o zamykání v místnosti po vraždě krále. V knize Izaiáš kapitola 22 z roku 740 př.n.l. "Na jeho rámě vložím klíč domu Davidova". V knize Nehemiáš, kapitola 3 začíná opravou zámků a brány města Jeruzalém pravděpodobně v roce 468 před naším letopočtem. Na příkaz krále Nehemiáš opravil městské hradby Jeruzaléma za 52 dní. Hlavně proto, že byl ze všech stran ohrožován nepřáteli.
Údolní bránu opravoval Chanún a obyvatelé Zanóachu. Vystavěli ji a vsadili vrata se zámky a závorami; opravili tisíc loket hradeb až po Hnojnou bránu. Hnojnou bránu opravoval Rekábův syn Malkijáš, správce obvodu bétkeremského; vystavěl ji a vsadil vrata se zámky a závorami.
Starý zákon, Nehemjáš kapitola 3
Ehud vyšel ven záchodem a dveře střešního pokoje za sebou zavřel na zástrčku. Po jeho odchodu přišli služebníci, a když viděli, že dveře střešního pokoje jsou zavřené na zástrčku, řekli si: Nejspíš koná v chladné komůrce potřebu. Přešlapovali tam, až z toho byli nesví, ale dveře střešního pokoje pořád nikdo neotvíral. Vzali tedy klíč, otevřeli – a hle, jejich pán leží na zemi mrtev!
Starý zákon, Kniha soudců kapitola 3
Starověké Řecko
Ve starověkém Řecku se chrámy často používaly k ukládání jak kolektivních občanských pokladů, tak majetku bohatých jednotlivců. Ve starořeckém městě Priene našli archeologové kovové pokladničky se štěrbinou pro vhazování mincí (200 př.n.l.). Z chrámů se finanční aktivity přesouvají do privátních budov. Nakonec jsou regulovány orgány římské říše. Datuje se sem prvopočátek kombinačních zámků s otočnými čísly. Takový předchůdce byl nalezen v hrobce v Aténách.
Římská říše
Římská říše neboli také Římské impérium se datuje od roku 27 př.n.l. Rozvíjejí znalosti trezorových zámků z Egypta, Číny, Persie... Truhly jsou hlavním úložným prostorem, jsou obité plechem podle etruského vzoru. Plech měl ochránit obsah a zároveň zakrýt nedostatky konstrukce a opracování.
Velký pokrok nastal při výrobě pružného kovu a tím se změnil způsob používání blokovacích stavítek. Přišli například s maskovitým zámkem (barbed spring) jehož původ je v Persii. Vyráběl se v římských podunajských provinciích (nejspíše v Panonii - dnešní Maďarsko) ve střední době římské (ca 2.-3. st. n.l.). Často to byla malá mistrovská díla v přesnosti a designu.
Pružinový zámek
Ve 3. století začali Římané vyrábět dveřní zámky výhradně z kovu. Před tím byly všechny zámky zcela nebo částečně vyrobeny z tvrdého dřeva, ačkoli klíče bývají vyrobeny z bronzu nebo železa, ale někdy z drahých kovů, a nosily se na prstech jako prsteny. S rozšířením říše se římské zámky dostávají po celé Evropě. Římská říše byla v roce 395 trvale rozdělena na východní a západní část.
Pružinové zámky se začaly používat v době Vikingů a zůstaly v provozu až do 19. století. Pružinové visací zámky pocházející nejčastěji z 11. až 17. století. Často patří mezi archeologické nálezy ze středověkých měst a pevností. Uvnitř zámku jsou dvě pružiny ve tvaru V a klíč je musí stisknout k sobě.
Konec Západořímské říše roku 476
Po pádu římské říše od 3. do 6. století skončil klasický věk a způsobil následné ochuzení uměleckých projevů. Vývoj zámků se zdánlivě zcela zastavil. Výroba nábytku v tomto období byla založena na diktátu prostého života. Nebyly k dispozici prostředky ani technologie pro postup ve vývoji.
Začátek středověku
Truhla představuje ve středověku základ nábytku. Výroba truhel, pokladen a trezorů ve středověku začíná a shoduje se s růstem aristokracie a bohaté městské buržoazie. První truhly byly dlabány z jednoho kusu dřeva dubu nebo borovice, k němuž se přidělalo víko tzv. „starogermánský trog“. Jako jedny z prvních truhel tzv. tumby, byly jen kmeny stromů. Kmeny zbavené kůry se vydlabávaly právě pro vytvoření truhly. Vydlabanou část pak překrývá krycí deska. Vše bylo silně okováno. Ve středověku byly barbarské invaze příčinou celkového zhoršení kvality života a následného úpadku umění v celé Evropě.
Byzantská říše - Východořímská říše
Zatímco Západořímská říše končí záhy po rozdělení, vrcholem Východořímské říše je rok 600. Byzantské hospodářství patřilo po celá staletí k nejrozvinutějším v Evropě a Středomoří. K nejdůležitějším hospodářským odvětvím říše se řadil obchod. Konstantinopol (původně Byzantion) byla významným místem hedvábné stezky. Říše končí v roce 1453 dobytím zbývajících byzantských území osmanskými Turky.
Anglosaský trezor
Život i bohatých Sasů nebyl lehký a jejich truhly a trezory byly jednoduché. Jednoduché a těžké. Úložné truhly se objevují ve starověku a středověku. Bohatí šlechtici mají podle dochovaných dokumentů desítky až stovky truhel na cennosti. Sloužili jako nábytek, zavazadla a na skladování. Truhly na nářadí, truhly na zbraně. Stejně jako udržovaly oblečení čisté a suché. Dub byl oblíbeným materiálem pro středověké dřevěné truhly, zatímco ořech byl dalším běžným dřevem pro dřevěné truhly ve Francii, ale ne v Anglii.
Čínská dynastie Thang
Pod vládou dynastie Tang mezi lety 618 až 907,byla Čína nejvíce prosperující zemí na světě. Bohatství bylo v té době často hromaděno v podobě fyzických komodit. Hlídali je ozbrojené stráže v soukromých skladovacích zařízeních. Nejvíce populární komodity toho času pro uložení bohatství bylo hedvábí. Někdy byly drženy drahé kovy nebo minerály, jako je běžná sůl.
Strážní andělé jako zabezpeční trezoru
V Indii a jihovýchodní Asii v době císaře z Annamu byly cennosti bohatých vládců často zapečetěné do většího vydlabaného kusu dřeva. Ten byl potom uprostřed paláce na dvoře ukryt na malém ostrově nebo ponořen do nádrže. Byl hlídán "strážnými anděli". Množství krokodýlů bylo udržováno stále ve stavu hladovění. Pro narušitele byl vstup k pokladu jasná smrt. Legitímním přístupem k pokladu bylo omámení nebo zabití krokodýlů.
Chráněný zámek
První zámky vyráběné celé z kovu se datují až kolem let 870 - 900. Jsou přičítány anglickým řemeslníkům, ale využívají se již v Římě a starověké Číně. V té době to byl zlom ve výrobě zámků, nová technologie. Hojně se využívají v klášterech, protože tam mají čas a peníze na vývoj lepšího zabezpečení zámků. Klíče vyráběli v podobě složitých dekorativních vzorů. Princip trezorového zámku jsou uvnitř ochranné prvky (pevné výčnělky v zámku) osazené kolem klíčových děr, aby se zabránilo neoprávněné manipulaci. Správný klíč má zářezy nebo štěrbiny odpovídající překážkám v zámku, což mu umožňuje volně se otáčet uvnitř zámku.
Vikingské truhly
Vikingové stavěli v Skandinávii domy z kamene bez použití malty. Na břehu moře nebo u velkých řek. V domech byly dřevěné lavice podél stěn, krb a truhly. Často také hospodářská zvířata sousedila s obytnou částí kvůli teplotě. Druhým místem, kde najdeme vikinské truhly jsou lodě.Truhly obvykle používaly posádky vikingských lodí, které na nich seděly veslovat a ukládaly do nich věci. Na lodích byly hrací desky vyryty do vík truhel. Je možné tedy předpokládat, že si Vikingové krátili těmito hrami čas.
Dovednost rozvíjené při deskových hrách našly nejednou uplatnění při složitých jednáních nebo při strategickém rozhodování během bitev.
Polský archeolog Leszek Gardela působící v islandském historickém centru Snorrastofa
V roce 793 napadli vikingští nájezdníci klášter Lindesfarne. První přítomnost vikingů v Británii. V roce 866 vikingové dobyli osadu York (Jórvík), kterou založili již římští legionáři jako svojí pevnost. Visací zámky s pružinovým mechanismem byly nalezeny při vykopávkách vikingské osady Jorvik. Tuto oblast Northumbrie kontrolovali norští králové mezi lety 875 - 954.
Bambergská truhlička z roku 975
Vikingská truhlička pochází ze Skandinávie, ale byla nalezena v Bavorském kostele. Truhlička je vyrobená z dubu a zdobená mrožovinou (mroží slonovina), pozlacenou mědí a kamennými krystaly. Vikingové po osídlení Grónska po roce 900 měli monopol na obchod s mrožovinou (bílé zlato severu). Až do roku 1400 kdy osídlení Grónska prakticky zmizelo. Originální klíčová dírka je na víku truhly ve tvaru písmene T. Truhlička je k vidění v Bavorském národním muzeu v Mnichově.
Tapisérie z Bayeux
Malým, ale užitečným zdrojem informací je dobové umění: řezby, nástěnné malby, iluminované rukopisy a vitráže. Vyobrazení každodenního života ukazují dobové zámky a klíče. Bohatým zdrojem mohou být vyobrazení svatého Petra. Na tapisérii z Bayeux je zobrazen bretaňský vévoda Conan, který na hrotu svého kopí odevzdává Vilémovi klíče od města Dinan. Písemné záznamy se začínají objevovat v období středověku. V dochovaných účtech za renovaci hradu Portchester v roce 1385 je zaznamenán nákup zámků a v roce 1394 bylo londýnským kovářům zakázáno vyrábět klíče z otisku "kvůli neštěstím, která se stala".
Románský sloh
Teprve po éře barbarských království, zhruba v polovině 12. století, jsme byli svědky rozkvětu obchodních aktivit a socioekonomické stabilizace. Domácí nábytek, na rozdíl od veřejných budov, byl velmi prostý a vhodný pro každodenní skromný život. Zdobení plošnou řezbou a prvním uměleckým kováním bylo v mezi románskými výrobky nejčastěji na truhlách. Používají se železné pláty a pásy zpevňujících konstrukci.
Bylo potřeba nosit svůj majetek s sebou v případě náhlého úniku před barbarskými nájezdy. Truhla byla často vybavena bočními držadly pro usnadnění přepravy. Vnější zámky měly nápadné zesílení. Typické závěsy ve tvaru kopí byly také vyrobeny z kovaného železa. Často se boky truhly rozšířily dolů. Vytvořily nohy, aby byl nábytek chráněn proti vlhkosti.
Trezory ve vrcholném středověku
Nábytek ve středověku se vyráběl hlavně tak, aby jej bylo možné snadno přepravovat, demontovat a znovu sestavovat podle potřeby. Montáž dílů byla prováděna zcela suchá, tj. bez pomoci lepidel. Pomocí jednoduchých zadlabacích spojů. Pro konstrukci truhly ve 13. století, zdaleka nejrozšířenějšího civilního kusu nábytku, byly použity desky. Po stranách smontované s velkými rybinovými spoji upevněnými dřevěnými hřebíky nebo kovaným železem s nepravidelnou hlavou. Později jsou truhly vyráběny z prken pobitých železnými pláty a se sedlovým střechovým víkem, které je stejně typické jako důkladná kovářská práce a mohutný zámek. Vlhké prostředí kamenných staveb si brzo vynutilo prodloužení boků. Vytvořily tak nohy.
Ekonomický rozkvět Evropy
V 11. až 13. století zažívala Evropa ekonomický rozkvět, což nahrávalo obchodu s luxusním zbožím. Zdobení bylo stále propracovanější. Řemeslníci vynikali v kovoobrábění. Navrhovali a vyráběli zámky pro brány, dveře, truhly a skříně. Zvláštní místo zaujímají výrobky ze slonoviny a zlatnictví, jehož vyspělou západoevropskou podobu představuje relikviář svatého Maura, jedna z nejvzácnějších movitých památek na českém území. Jedním z tehdejších patentů například byly ocelové obruče kolem dřevěné truhly.
Vynález a široké rozšíření pily na vodní pohon ve 14. století umožnil zdokonalení výroby prken.Období gotických truhel
Období gotiky mezi lety 1150 - 1515. Truhla ztrácí svojí funkci jako trezoru a častěji se stává zdobeným kusem nábytku na skladování, sezení a k dekoraci. K výrobě gotických truhel se používaly silné trámy, fošny a silná prkna. V počátcích se často neshodl truhlář, který vytvořil nějakou řezbu s kovářem, který jí překryl panty. Díky rychlému vývoji se začínají používat nové metody tvorby truhel. 
Nejdříve jsou prkna složena natupo a silně okovaná kovovými pásy. Později se navíc prkna spojují kolíčkováním, což je znak nábytku v celém období gotiky. Železné pláty jsou postupně nahrazovány řezbou a plochým reliéfem. Také sedlové víko zvolna ustupuje a je nahrazováno bohatě zdobeným rovinným víkem.
Železné zdobené bedny
V pozdním středověku výrobci truhel přešli na výrobu beden výhradně ze železa, s výztuhami nebo bez nich. Často jsou zdobené ornamenty, leptáním, zlacením a mosaznými detaily. Uzamykací zařízení byla zapuštěna do víka. Jeden klíč ovládal blokovací mechanizmus vysouvaný do 4 stran. Kromě zámku víka mohla být truhla chráněna ještě zámky na vnějším povrchu, které bylo možné zajistit silnými visacími zámky. Současně se však nadále používaly dřevěné truhly se železným kováním, zejména v církevních sakristiích.
Vznik cechu truhlářů a zámečníků
Ku prospěchu gotického nábytku a truhel přispívají v době středověku lidé velice manuálně zruční. Řemeslo i technologie se zdokonalují. Nárůst výroby nábytku byl tak důležitý, že se řemeslníci organizovali. Různé obory mezi sebou spolupracují a vznikají cechy. V roce 1457 byl v Praze založen cech truhlářů (výrobců truhel). V roce 1411 vytvořil Karel IV. titul "zámečnický mistr" a v roce 1422 patřil k londýnským cechům i "zámečník".
Mistrovské zámky
Mistrovské práce nikdy nebyly použity na dveřích. Byly navrženy a vyrobeny jako jedinečné svého druhu zámečníkem tovaryšem jako test, aby byl kvalifikován jako mistr. Zámky mistrovských děl byly často vystaveny bez krytů, aby bylo vidět na součásti mechanizmů, dekorativní provedení a způsob práce.
Cechovní truhly
Významnou kapitolou jsou cechovní truhly, které patřily cechům – obuvnickému, provaznickému, soukenickému a dalším. Sloužily nejenom jako trezor pro vybrané pravidelné roční příspěvky a pokuty, ale i jako cechovní archiv. Jako ochrana před zpronevěrou byla truhlice opatřena více zámky a klíč mělo více mistrů, zpravidla představených cechu, kteří tak truhlu mohli otevřít vždy jen společně.
První kombinační zámek
Nejstarší známý kombinační zámek byl vykopán v hrobce z římského období na Kerameiku v Aténách. Byl připevněn k malé skříňce a místo klíčových dírek měl několik číselníků.
Johannes de Fontana narozený 1395 byl italský lékař a autor pojednání o technicko-vědeckých tématech. Fontana je nejlépe známý jako autor lucerny jako zařízení k promítání a jako vynálezce dopisního zámku (na obrázku) kolem roku 1420. Mechanické kombinační zámky jsou obvykle založeny na rotujících kovových discích, které jsou opatřeny zářezem. Jednotlivé disky jsou mechanicky otáčeny do správné polohy, lišta potom zapadne do zářezů a mechanismus je odblokován.
Tento systém se od roku 1420 výrazně posouval a vyvíjel. Dnes jsou kombinační zámky běžně používány na kufrech, jako zámky na kola a na trezorech. Na trezorech je velký rozmach až od druhé poloviny 19. století. Jejich velké rozšíření je hlavně kvůli absenci klíče.
Kódový zámek se také používal v renesanční Evropě. Popsal to v 16. století italský matematik Gerolamo Cardano (1501–1570). Řekl, že vynalezl svůj vlastní funkční model. Cardano částečně vynalezl a popsal několik mechanických zařízení. Včetně kombinačního zámku a kardanového kloubu, který umožňuje přenos rotačního pohybu v různých úhlech a je používán ve vozidlech dodnes.
Němec Joseph Loch údajně vynalezl moderní kombinační zámek pro klenotnictví Tiffany''s v New Yorku. Zasloužil se o sérii vylepšení mechanických kombinačních zámků mezi lety 1870 a 1900. Nicméně v jeho patentovém nároku se uvádí: "Netvrdím, že je mým vynálezem zámek složený ze dvou kotoučů, z nichž jeden funguje v druhém, neboť to není můj vynález.", ale není zde žádný odkaz na předchozí průmyslový vzor tohoto typu zámku.
Další linií obrany je trezorový zámek. Navzdory fascinujícím příběhům špičkových zámečníků, kteří poslouchají při vytáčení kombinace zámek, aby zaslechli jemné cvaknutí při uvolnění stavítek, moderní trezorové zámky nemohou být tak snadno ošizené.
Crime Out of Hand 1963
Renesance trezorů - symbol stavu
Šlechtici ve středověké Evropě skladovali své cennosti v truhlách z tvrdého dřeva zabalených v železných okovaných plátech. To jim dodávalo extra pevnost a trvanlivost, ale stále nebyly neproniknutelné a rozhodně nebyly protipožární. Stejně jako v mnoha jiných oblastech byla právě renesanční doba skutečnou posunem v oblasti bezpečnosti. Stejně jako jiné renesanční pokroky se její epicentrum nacházelo v Itálii. Od 14. do 16. století byla Itálie centrem hospodářské a kulturní aktivity. Díky vzkvétajícímu obchodu ve městech jako Milán, Benátky a Florencie bylo mnoho obchodníků nesmírně bohatých. Objevila se potřeba pevných a velkých bezpečnostních truhel.
Truhla dosahuje v renesanci vrcholu dokonalosti a obliby, ale zároveň je to poslední období její slávy. Z literatury jsou známé údaje, které hovoří o sedmi truhlách jako o běžném vybavení domácnosti. Obliba truhel vrcholí na přelomu 15. století a jejich funkci zvolna začínají přejímat skříně. V 16. století byly hrubě tesané truhly nahrazeny ozdobně vyřezávanými a mění se jejich význam.
Během tohoto období se konstrukce a architektura vyvíjely rychleji, než tomu bylo v minulosti. Vedlo to k vynikajícím inovacím. Také v designu uzamykacích systémů a klíčů. Trezory nebyly jednoduše vylepšovány jen z hlediska bezpečnosti. Lidé požadovali, aby i jejich bezpečnostní systémy, zámky a trezory vypadaly dobře. Zajištění proti vyloupení zabezpečovaly zámky – mistrovská díla renesančních řemeslníků – kovářů. Dírka pro klíč ztvárňovala často otevřená ústa nebo tlamu zvířete.
Středověká italská truhla Cassone
Cassoni byly pozdně středověké až renesanční malované truhly. Bylo to luxusní zboží malované ve specializovaných dílnách. Používané při uzavírání manželství bohatých rodin. Nesly se od domu ženicha k domu nevěsty a tím ukazovaly sílu rodiny. Truhly byly nejen luxusní, ale také velmi praktické na uschovávání věcí. V renesanci jsou truhly více obdélníkové se stupňovitým víkem.
Zdobení leptáním kyselinou
Renesanční technologie leptání kovových povrchů kyselinou. Používané pro zdobení trvanlivých předmětů z ocele: zbraní, brnění, truhlic a trezorů. Jednalo se o luxusní technologii. Mezi lety 1500 a 1750 se výroba soustředila na jižní Německo a severní Itálii, kde byla specialitou leptaná zbroj. Na obrázku renesanční jemně leptaná železná šperkovnice, německá ze 16. století.
Dřevěné zámky v Čechách a na Moravě
Odjakživa byla potřeba chránit cennosti. Skrývat je, hlídat je a také je zamykat. Nejstarší zámky jsou ze dřeva. Tento z let 1539 z území ČR vychází z egyptského principu Balanového zámku. ten po Evropě rozšiřovali Římané a objevuje se nezávisle na mnoha místech ve více provedeních.
Dřevěné zámky dělal tesař, a šla o nich pověst, že jich zloděj brzy neodemkne. Zámek takový je 25 cm dlouhý (vysoký), 11 cm. šir. a 10 cm. tlustý... této tlusté části bývají obyčejně tři po 4 cm hluboko vydlabané otvory (a, b, c) a v nich jsou dřevěné zástrčky (d), které rovněž trojzubým klíčem (e) mohou se pošinouti nahoru a pak tíží svou zase padnouti dolů. Napříč, asi uprostřed, přes ony vydlabané otvory, jde příčný otvor celým zámkem (g), do něhož vstrčí se klíč, mají-li se dvéře otevříti. Pod otvory je napříč objemná díra čtyřhranná (f), do které vloží se hranolový klátek, má-li se zamknouti. V klátku jsou zase tři vydlabané díry, aby do nich ony tři zástrčky v otvorech svrchu uvedených vložené, spodními konci svými zapadnouti mohly. Na obraze představujícím vnitřek zámku jsou ony zástrčky vyndány až na jednu, aby bylo otvory lépe viděti. Druhá (d) jest vedle vykreslena a dále i trojzubý klíč (e)...
Dveře zamknou se takto: Přirazí se až k trámu bočnímu a klíčem do otvoru (g) zastrčeným ony tři zástrčky se vyzvednou, klátek hranolový (h) prostrčí se celým zámkem až do otvoru vydlabaného v tramě. Vytáhne-li se dole klíč, spadnou ony 3 zástrčky dolů, zapadnou spodními konci do otvorů vydlabaných v klátku (h), a dvéře jsou zamčeny. Aby se odemklo, jest si počínati týmže způsobem, jen že se pak prstem neb i spodkem klíče aneb i lecjakým klínkem, do otvoru vloženým, onen hranolový klátek vystrčí. Otvory vydlabané pro zástrčky jsou nerovně široké, aby snad zloděj nemohl si opatřiti vhodného pro zámek klíče. Neznal-li vnitřku zámku, nemohl si klíče udělati.
v Časopise vlasteneckého muzejního spolku olomuckého 1894, č. 43
Mule chest
Nejvýznamnější změna nastala kolem poloviny 16. století se zavedením zásuvek. Tvůrci přidávali pod truhlu dvě zásuvky pro snadno přístupné uložení menších předmětů. Tyto truhly se lidově nazývaly pantoflové truhly. Rychle vznikla komoda jen se zásuvkami. Vytrácí se myšlenka truhly jako hlavního kusu nábytku. Na počátku 17. století byly dřevěné truhly hladší, těžší a téměř vždy vyrobené z dubu. Na konci 17. století byly dřevěné truhly jemněji zdobené a často z ořechu nebo mahagonu. Tedy daleko více jako kus dekorace a ne pro skladování a zabezpečení. Do 18. století zcela truhlu vytlačila komoda se zásuvkami.
Jihoněmecké malované trezorové truhly
Malovaná truhla z tepaného železa a s pásky ze stejného materiálu. S často komplikovaným gravírovaným zámkovým mechanizmem, který zabírá většinu vnitřní části víka. Obecně má 8 blokovacích čepů, zástrčí, které se zachycují pod zahnutými okraji stran. Z přední strany bývá falešná klíčová dírka. Funkční zámek nebo zámky jsou shora. Někdy doplněné o oka pro visací zámky. Groteskní motivy květin, lodí a stromů. Vyrobená v Norimberku v 17. století. Vyrábějí se od konce 16. století do druhé čtvrtiny 18. století. Hlavně v jižním Německu, zejména Norimberku a dovážené do celé Evropy. Těchto truhel existuje větší množství, ale často nepřežilo původní malování. Vyráběly se v mnoha velikostech, od několika palců pro šperky až po 5 - 6 stop dlouhé vhodné pro bankovní rezervy. Sloužili jako předchůdci moderního obchodního ocelového trezoru.
Trezor na armádních lodích
V 19. století se začalo těmto charakteristickým truhlám chybně říkat "Armádní truhly". Věřilo se, že to byly trezorové truhly, které sloužili jako pokladny navržené pro zlato. K financování španělské Armády a že byly na březích z havarovaných lodí vyplaveny... Truhly jsou ale mladší než španělská Armáda kolem roku 1600.
Složitost uzamykacých mechanizmů
Účinnost moderních i starožitných trezorů je neoddělitelně spjata se složitostí jejich zajišťovacích mechanismů. Prvotní výrobci bezpečných systémů byli extrémně zkušení ve vytváření nových a vynalézavých způsobů zabezpečení cenností. Skryté klíčové dírky, více klíčů, složité kombinace a další tajemství jsou společným tématem mezi starožitnými trezory.
Jedním z nejzajímavějších aspektů těchto starožitných volně stojících trezorů je skutečnost, že mnoho z nich neodhalí žádné náznaky jak se dostat k jejich interiéru na základě jejich exteriérů. Například tento trezor ze 17. století vyžaduje speciální špičatý klíč ke stisknutí nenápadného tlačítka pro uvolnění západkových dvířek na vnějšku. Teprve potom by se odhalily skryté klíčové dírky. Musíte znát přesný systém, daným logickým způsobem. Manipulovat s jedinečnými klíči, abyste úspěšně otevřeli. Jiné podobné cvočky a nýty okované trezory vyžadují, aby uživatel stiskl řadu dekorativních cvočků, aby odhalil klíčové dírky. Žádné dva trezory v té době nebyly podobné.
Cestovní truhly
K hospodářskému růstu a nutnosti uschovat více cenností najednou přispělo od 17. století mnoho podmínek. Zemědělství se stalo efektivnějším a rychle se rozšiřovalo, stejně jako výroba oceli. Poté došlo k rozšíření přepravních cest, jako jsou železnice a parníky, což zase umožnilo expanzi mezinárodního obchodu. Rychlý rozvoj dopravy v 17. století vedl k velkému rozšíření poštovních dostavníků. Vyvstala také větší potřeba převážení cenností a tedy cestovních truhel a kufrů, který by byl vhodný pro dané vozidlo, délku a účel cesty.
Pokračování: počátek 18. století 19. století 20. století