O trezoru, který chránil Srdce oceánu

Bylo mrazivé ráno 21. září v anglickém přístavním městě Liverpool. Zdálo se, že teplé dny roku 1911 jsou již dávno pryč a příroda se připravuje na podzim. Ve své výstavní vile na předměstí se probouzí továrník Wiliam Milner. Po letech k tomu nepotřebuje ani zvuk budíku. Jakmile padne pátá hodina jako na povel procitne. Neotevře ale oči, ještě nějaký čas přemýšlí. Nechává volně plynout myšlenky. O nové dostavbě dílny a ranní schůzce s dodavateli. Potom už v tichosti sedí s manželkou u stolu a pročítá dnešní noviny. Pierre Prier dokončuje první 56 minutový let bez zastávky z Londýna do Paříže. Odstartoval první ročník závodu Rallye Monte Carlo a společnost White Star Line měla včera těžký den. S velkým zájmem čte dál.

Tato zpráva byla pro továrníka Wiliama jen zajímavým čtením. V té době ještě nevěděl že se ho přímo dotkne. Za čtrnáct dnů před ředitelstvím firmy Milner Safe Company zastavují dvě auta s početnou výpravou. Na dvoře to vypadá trochu chaoticky, až se z davu odděluje delegace tří pánů a vstupují do budovy. V krátkosti se omlouvají, že nemají domluvenou schůzku. Jedná se o zástupce loděnice Harland and Wolff a společnosti White Star Line. Potřebují jednat o své zakázce 5 trezorů pro nově stavěný Titanic. Celé se to opozdí o několik měsíců protože Titanic musí uvolnit místo v suchém doku pro poškozený Olympic. Na světě nikdo jiný nemá tak velké místo pro opravu takové lodi. Nakonec mu Titanic musel přenechat i jeden ze svých lodních šroubů. Tou dobou byl Titanic už několik měsíců po spuštění na vodu. Dokončovací práce se dělají právě v doku.

Ona tahle zpráva nemohla přijít v lepší dobu. Celá továrna na trezory je značně ochromena. Není možné sehnat dopravce, dodavatelé nejezdí a velká část zaměstnanců nechodí do práce. Přes léto 1911 jsou v Liverpoolu velké stávky dopravců. Začalo to obchodními námořníky, přidala se železniční doprava a ostatní zaměstnanci v dopravě. Později se přidávají další zaměstnanci ze solidarity. Práce na Titanicu jsou nakonec zpožděné o dva měsíce. A když se konečně přiblíží termín dopravy trezorů do 300 mil vzdáleného Belfastu, končí i stávka. Nepokoje se uklidní až koncem srpna kdy policie rozežene dav. Během "Krvavé neděle" je 350 lidí zraněno a 2 zastřeleni.

Když jsou později opět zahájené práce na Titaniu, jsou do Belfastu dopravené také trezory. Pomocí 8 nákladních vozů. Několik nejlepších dělníků je stěhuje přístavním jeřábem do čtyř vybraných kajut. Jsou to samozřejmě ty nejluxusnější na celé lodi. Co bude uvnitř ví jen několik nejbohatších z celkem 58 milionářů, kteří si koupili svůj lístek v první třídě na cestu do Ameriky. Pátý největší trezor podobný bankovní místosti potom slouží přepravě vzácných poštovních zásilek. Předně pro potřeby královské pošty.

Bylo mrazivé ráno 21. září a v Londýně se probouzí Henry Samuel Morley. Ve svých 38 letech úspěšný podnikatel. Už dlouho necítil takový ten úžasný pocit když se kvalitně vyspíte. Navenek velice úspěšný londýnský obchodník měl i druhou stránku. Uvnitř se trápil s manželkou a stále se snažil to nedávat najevo. Jeho žena si to nezasloužila. Byla chytrá, pohledná a starala se o rodinu i domácnost. Bohužel to nestačilo a po letech manželství fungovalo tak ze setrvačnosti. Chyběla romantická láska, letmé dotyky a noci, při kterých se nespí.

Tak se stalo, že Henry našel to, co mu v manželství chybělo. Jak jinak než od pohledné, devatenáctileté slečny Kate Florence Phillips. Ona byla zaměstnanec jedné Henryho cukrářské prodejny. Bylo otázkou velice krátkého času kdy si jí pan majitel všimne a začne jí projevovat více pozornosti než je vhodné. Během chvíle to bylo takové bláznivé, plné energie a plné nebezpečí z prozrazení. Zamilovali se do sebe. Zamiloval se do toho pocitu co naposledy cítil jako mladý. Henry chodil do prodejny kontrolovat účetní knihy i když věděl, že jsou v pořádku jako byly v pořádku když je kontroloval včera. Dobře situovaný podnikatel dával Kate nákladné dárečky. Asi také proto, aby si jí udržel i když stále ještě žil s rodinou.

V době kdy se intenzivně pracovalo na stavbě záoceánského parníku Titanic si Henry začal pohrávat s myšlenkou. Nakonec byla tak neodbytná, že se pevně rozhodl. V lednu, když se blížil den narozenin Kate. Začal prodávat několik svých obchodů po Londýně. Koupoval cennosti, které se budou dobře převážet. Investiční zlato a šperky. Mezi nimi byl i jeden nesmírně drahý safír osázený diamanty a vsazený do náhrdelníku "La coeur de la Mer" neboli Srdce oceánu. K tomu samozřejmě dva palubní lístky na osudový parník Titanic. Pod falešným jménem pán a paní Marshallovi. V den narozenin oznámil Kate svůj plán uprchnout s ní a znovu začít žít v americkém Los Angels.

Henry a Kate cestovali ze Southamptonu jako pasažéři druhé třídy. Přeci jen takový lístek první třídy stál v dnešním přepočtu asi 60 tisíc dolarů. Henry před tím oznámil své rodině a přátelům, že cestuje do příznivějšího klimatu kvůli nedávno prodělané nemoci. Henry Morley utonul a jeho tělo nikdy nebylo nalezeno nebo identifikováno. Kate Phillips se vrátila do Anglie asi rok po tragédii v roce 1913 s narozenou dcerou Ellen Mary, kterou označovala za dítě Henryho. Pravdivost jejích výroků nebyla nikdy potvrzena i když samotná Ellen o to celý život až do roku 2005 usilovala.